Garrick Ohlsson
Koncert se uskuteční bez obecenstva v sále.
Přímý přenos koncertu, stejně jako dvou desítek dalších, můžete bezplatně zhlédnout na našem webu.
Program
- Karol Szymanowski: Sonáta pro klavír č. 3 op. 36
- Sergej Prokofjev: Sonáta pro klavír č. 8 B dur op. 84
- Leoš Janáček: Sonáta pro klavír 1. X. 1905 „Z ulice“
- Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Preludium op. 59 č. 2
- Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Poema Fis dur op. 32 č. 1
- Alexandr Nikolajevič Skrjabin: Sonáta pro klavír č. 5 op. 53
Interpreti
- Garrick Ohlsson - klavír
Cena
Místo konání
Sledovat
„Své pražské přátele dobře znám a věřím jim!“
„Jednou z největších výsad dlouhé a úspěšné kariéry je možnost znovu navštívit mnoho ‚starých přátel‘ repertoáru,“ říká Garrick Ohlsson, jedna ze stálic Pražského jara. „V této sezóně jsem se rozhodl vrátit k Prokofjevově Sonátě op. 84, kterou jsem se naučil, když mi bylo patnáct let, a Skrjabinově Páté sonátě, kterou jsem hrál poprvé ve čtyřiatřiceti letech. Obě patří mezi má oblíbená díla. Prokofjev pro své melodické kvality a velkou dramatičnost, Skrjabin kvůli své extatičnosti,“ svěřuje se americký klavírista.
Ohlssonův pražkojarní program bude tentokrát vystavěn na klavírních sonátách 20. století. „Janáčkova Sonáta I. X. 1905 je úžasná, ale doposud jsem ji nikdy nehrál. Podobně Szymanowského Třetí sonáta vstoupila do mého života teprve nedávno. Je to fascinující skladatel – vychází ze světa Chopina a Skrjabina, ale nalézáme v něm i další vlivy. Všechna tato díla jsou mimořádně obtížná, ale totéž se dá říci o Bachovi, Beethovenovi a Brahmsovi. Samozřejmě že zahájit večer Szymanowským je pro posluchače i klavíristu náročné, ale své pražské přátele dobře znám a věřím jim!“ dodává Ohlsson.
Když v roce 2010 dostal klavírista Garrick Ohlsson u příležitosti svého osmnáctého vystoupení od ředitele Pražského jara Romana Bělora seznam všech koncertů, jež v Praze do té doby odehrál, bylo to několik stran textu. Jeho vřelý vztah k Pražskému jaru začal debutem v roce 1973 v návaznosti na vítězství v Chopinově mezinárodní soutěži, tehdy se stal prvním – a doposud jediným – Američanem, který si odsud odvážel první cenu. Při opětovném pozvání na Pražské jaro v roce 1974 zároveň zaskakoval za Rudolfa Serkina a poprvé se také na žádost festivalu ponořil do studia české hudby. Své, jak říká, „povšechné znalosti“ postupně rozšiřoval, až se stal jedním z nejvýznamnějších propagátorů české hudby v zahraničí.
Připomeňme, že natočil například s Českou filharmonií a Liborem Peškem Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů (BBC Music Magazine), se stejným orchestrem pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Dvořákův Klavírní koncert (Decca) a pro firmu Hyperion album Smetanových sólových skladeb. V roce 2010 obdržel od ministra kultury Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amici, v letošní sezóně byl za své zásluhy oceněn při udílení Classic Prague Awards.
S klavírem začal Garrick Ohlsson v osmi letech a do čtrnácti dnů tomuto nástroji propadl: „Stal jsem se zcela závislým. Hraní byla má nejoblíbenější činnost na světě,“ vzpomínal umělec v loňském rozhovoru pro australský rozhlas ABC Classics. Nedlouho poté se oddal také Fryderyku Chopinovi, který jako by se stal jeho šťastnou hvězdou: vítězství v Chopinově soutěži v roce 1970 znamenalo pro jeho kariéru zásadní zlom, v interpretaci tohoto autora je řazen ke světové špičce.
K Ohlssonovým pedagogům patřili Claudio Arrau a Tom Lishman, od něhož jde linie k Ferucciu Busonimu, není tedy divu, že publikum okouzluje tento sólista zejména vřelostí, spontánností a hloubkou. Nic z toho dodnes neztratil: „V sedmdesáti disponuje Ohlsson technikou, vytrvalostí a silou, jež by mu mohl závidět klavírista o polovinu mladší. Jeho vystoupení bylo zázrakem virtuozity, hrál s olympským klidem a vyrovnaností, přičemž ty nejnáročnější části vybavil zjevnou lehkostí,“ uvedl před dvěma lety časopis The New York Review of Books.
Ohlssonovo otevřené srdce se promítá v širokém repertoáru: kromě kompletního Chopinova díla pro Hyperion natočil u labelu Bridge všechny Beethovenovy sonáty, za třetí díl získal v roce 2007 Grammy. Jak dokládá jeho nadcházející pražskojarní recitál, pozornost věnuje též Alexandru Skrjabinovi, jehož tvorbu označil za „foie gras ve světě, kde většina jí maso s bramborem“, Prokofjevovi a v poslední době také Karolu Szymanowskému. Nevyhýbá se ani hudbě současné, nezapomíná na ženské autorky a je též zapáleným komorním hráčem, o čemž se mohli posluchači Pražského jara poprvé přesvědčit na festivalu v roce 2019. Má také vlastní FOG Trio, které založil v San Francisku, kde žije.
Slovo k programu
Blízkost smrti, napětí, kulturní a sociální izolace, nemožnost narukovat do armády kvůli zranění z dětství. Někoho by to paralyzovalo, skladatele Karola Szymanowského (1882–1937) paradoxně první světová válka vyburcovala k mimořádné intelektuální aktivitě.
Jeden z nejzajímavějších skladatelů 20. století se narodil na Ukrajině do polské aristokratické rodiny. Od sedmi let se věnoval hře na klavír a hudební teorii, později se zařadil mezi progresivní skupinu polských umělců. Začátek války ho zastihl na cestách – mimo jiné navštívil Afriku –, po návratu trávil většinu času na rodném sídle v ukrajinské Timošovce, kde studoval filozofii, literaturu a v kompozici vstoupil do zcela nového, radikálního období.
Ze tří Szymanowského klavírních sonát je pouze poslední jednovětá. Psal ji v letech 1916–1917 a spojil v ní několik prvků: beethovenovský model sonáty s mistrovsky vypracovanou fugou ve finále, impresionismus, expresionismus, inspiraci starověkými kulturami skrze debussyovsko-ravelovskou pentatoniku, odvážný, skoro až troufalý harmonický jazyk. Skladbu věnoval bratranci Sergeje Rachmaninova klavíristovi Alexandru Silotimu (1863–1945), premiéroval ji Zbigniew Drzewiecki (1890–1971).
V roce 1939, třetí rok po návratu z emigrace do Sovětského svazu, se zamiloval Sergej Prokofjev (1891–1953) do čtyřiadvacetileté spisovatelky Miry Abramovny Mendelssohnové. Vztah, který vyústil v rozchod s manželkou a životní partnerství, inspiroval zřejmě skladatele po šestnáctileté pauze k návratu ke klavírním sonátám. Podle Miřina svědectví začal tehdy psát tři současně (Sonáty č. 6-8), takže pracoval v jednu chvíli na deseti větách, později si komponování rozvrstvil a do roku 1944 je postupně dokončil. Díla, jež označujeme jako „válečné sonáty“, završuje expanzivní třívětá Sonáta č. 8 s nezvykle rozsáhlou první větou. Jako jediná ze všech Prokofjevových klavírních sonát má v úvodu předepsané pomalé tempo, stejně jako jeho Pátá symfonie, s níž sdílí i hlavní tóninu B dur. Není to jen typická prokofjevovská lyrika nebo „ježatost“, co v tomto díle uslyšíme. Jsou to také krvavé stíny stalinského režimu, s nímž musel skladatel uzavřít řadu kompromisů. Přesto, díky vítěznému finále, obdržela sonáta Stalinovu cenu. Premiéroval ji Emil Gilels v prosinci roku 1944 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře.
„To je sprosté,“ řekl Leoš Janáček (1854–1928), vytrhl z not celou třetí větu svého nového klavírního díla Z ulice dne 1. října 1905 a před zraky čtyřiadvacetileté studentky Ludmily Tučkové, která si skladbu právě zkoušela, ji spálil. Na premiéře 27. ledna 1906 v Brně zazněly tedy jen první dvě věty. Ani s nimi však nebyl Janáček spokojen a po soukromém pražském uvedení je hodil do Vltavy. Osmnáct let se považovaly za ztracené, teprve pak vyšlo najevo, že si Tučková schovala jejich opis, a skladatel svůj vztah k dílu přehodnotil. Přehnané sebekritice podlehl v době premiéry zřejmě poté, co slyšel při generálce díla svých kolegů, mimo jiné Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Skladba, již podle formy první věty označujeme za sonátu, vznikla v souvislosti s boji o českou univerzitu v Brně. Při tzv. „Volkstagu“ 1. října 1905 došlo ve městě ke střetům mezi znepřátelenými tábory Němců a Čechů, při nichž jeden z německých vojáků probodl bajonetem jednadvacetiletého truhlářského pomocníka Františka Pavlíka. Mladík na následky zranění zemřel a Janáček, který se demonstrací coby vášnivý vlastenec účastnil a jímž celá událost hluboce otřásla, vtiskl svůj prožitek do nové skladby. Její název má navždy připomínat nevinnou oběť mladého člověka.
Pátou klavírní sonátu napsal Alexandr Skrjabin (1871–1915) za pouhých šest dnů v prosinci roku 1907. Spojil ji s úryvkem z vlastní básně, jež doprovodila jeho symfonické dílo Le Poème de l’extase op. 54, dokončené nedlouho předtím: „Volám vás k životu, tajemné síly! Vy, tonoucí v temných hlubinách tvůrčího ducha, vy, ustrašené zárodky života, přináším vám smělost!“ Pomocí tohoto programu vyjádřil skladatel, k jehož hlavním filozofickým inspiracím patřila teosofie, své pojetí světa s důrazy na erotiku a svobodný vzlet ducha. Poprvé také vystavěl klavírní sonátu na půdorysu jednověté formy, čímž vstoupil do vrcholného kompozičního období s typickým pohybem motivů ve spirále, mlhavými rozdíly mezi harmonií a melodií či nezvyklými interpretačními pokyny (např. accarezzevolle – mazlivě, languido – malátně, affanato – udýchaně). Uprostřed skladby použil svůj „mystický akord“, šestizvuk se dvěma tritóny.
