Zpět na program

Gautier Capuçon

Program

  • Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 1 G dur BWV 1007
  • Henri Dutilleux: Tři strofy na jméno Sacher
  • Zoltán Kodály: Sonáta pro sólové violoncello h moll op. 8

Interpreti

  • Gautier Capuçon - violoncello

Cena

600 - 1200

Datum konání

16 / 05 / 2022
Pondělí 20.00
Předpokládaný konec 21.05
Premium vstupenky

Tři polohy Gautiera Capuçona

Na prvním koncertě své rezidence se světoznámý violoncellista Gautier Capuçon představí v sólovém programu. Jeho nástroj z dílny benátského mistra Mattea Goffrillera rozezní jedinečný prostor kostela sv. Anny v Pražské křižovatce. V intimním prostředí a chrámové akustice ukáže šíři svého repertoáru, když uvede hudbu Johanna Sebastiana Bacha, Tři strofy na Sacherovo jméno, jež Capuçonův krajan Henri Dutilleux napsal pro legendárního Mstislava Rostropoviče, i sólovou sonátu maďarského skladatele Zoltána Kodályho: „Jde o jedno z fyzicky nejnáročnějších a současně nejefektnějších děl cellové literatury, na jehož provedení v Capuçonově podání se velice těším,“ říká ředitel Pražského jara Roman Bělor.

Hledání nových cest

Nebýt šťastné náhody, Šest suit pro sólové violoncello BWV 1007-1012 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) by dnes svět možná neznal. Skladby, bez nichž si neumíme violoncellový repertoár představit, vyšly tiskem až v první polovině 19. století a v roce 1890 je objevil v jednom z madridských antikvariátů mladý violoncellista Pablo Casals (1876–1973). Dlouho je pečlivě studoval, představil veřejnosti na pódiu a posléze v letech 1936–1939 natočil, čímž se stal prvním interpretem novodobé historie, který je uvedl kompletně. Bach psal suity patrně ve 20. letech 18. století v Köthenu, kde měl coby knížecí kapelník k dispozici výtečné hráče a také podporu svého hudbymilovného zaměstnavatele. Ač mohl suity provádět on sám, někdo ze členů orchestru (kupříkladu slavný hráč na violu da gamba, violoncello i housle Christian Ferdinand Abel) nebo samotný kníže, dodnes nedokážeme s jistotou říct, při jaké příležitosti vznikly. Jelikož Bach v té době zkoumal všechny výrazové a technické možnosti nástrojů, mimo jiné v Dobře temperovaném klavíru a sonátách pro sólové housle, také suity, jež zřejmě vůbec nezamýšlel jako celek, pro něj představovaly zejména prostor pro hledání nových cest. Violoncellisté se suitám často věnují již od dětství, patří k jejich povinné výbavě. Gautier Capuçon je příhodně nazývá „biblí cellistů“.

Trvalé a zároveň proměnlivé

Suita č. 1 G dur pro sólové violoncello BWV 1007 patří k těm nejproslulejším, a pakliže se violoncello přirovnává k lidskému hlasu, zde jako by k nám promlouvala sama podstata nejen barokní hudby. Ačkoli uslyšíme bohatý kontrapunkt a na hráče jsou kladeny ty nejvyšší nároky, nepostrádá suita zvláštní průzračnost. Hned úvodní Preludium má téměř magický nádech. Proslulý hráč na violu da gamba a barokní violoncello Wieland Kuijken jej v textu ke své nahrávce charakterizoval jako „kontinuum času, jenž by nemusel skončit“, americký violoncellista Yo-Yo Ma, držitel Grammy z roku 1985 za album s těmito suitami, jej popsal v roce 2021 následovně: Myslím, že tato věta představuje nekonečnost toho, co máme v přírodě. Mysleme přitom na pohyb, vodu, sluneční paprsky třpytící se na podzimních listech stromů. Všichni si dokážeme představit něco, co je trvalé a zároveň proměnlivé.“ V dalších částech Bach podle tradice páruje rychlý a pomalý tanec, v centru stojí klidná Sarabanda, suitu zakončí pulzující Gigue.

Dojemné vzpomínky

Francouzský skladatel Henri Dutilleux (1916–2013) svou tvorbou navazoval na nejlepší tradice francouzské hudby – Ravela, Debussyho, Roussela, ale také Bartóka nebo Stravinského, inspiroval se i výtvarným uměním a literaturou, zvláště van Goghem a Baudelairem. Kategoricky odmítal být spojován s jakoukoli kompoziční školou, po celý život zůstal solitérem s výrazným kompozičním projevem. Stal se představitelem opačného, tradičnějšího proudu, než který zastával avantgardní Pierre Boulez. Byl také pověstný svým perfekcionismem, kvůli němuž svolil k vydání jen malého počtu svých děl. „Poprvé jsem se s ním setkal u příležitosti jeho devadesátých narozenin, kdy jsem poprvé hrál jeho violoncellový koncert,“ vzpomíná Capuçon na spolupráci s francouzským autorem. „Sblížili jsme se a jeho hudbu jsem pak uváděl na celém světě. Dutilleux byl jedním z mála lidí, se kterými jsem vedl ručně psanou korespondenci. Je velmi dojemné na to vzpomínat,“ svěřuje se.

eS, A, C, H, E, Re jako Sacher

Dutilleux kromě komponování pracoval osmnáct let jako ředitel hudební produkce Radio France, vyučoval kompozici na pařížských školách Ecole Normale de Musique a Conservatoire Supérieur de Musique, dvakrát byl rezidenčním autorem v americkém Tanglewood Music Center. Jeho skladby se pravidelně hrají na BBC Proms, často je uváděl dirigent Oliver Knussen, svou pozornost jim věnuje kromě jiných také sir Simon Rattle, který u něj pro Berlínské filharmoniky objednal skladbu Correspondances a premiéroval ji v roce 2003 se sopranistkou Dawn Upshaw. Pro Boston Symphony napsal Dutilleux svou Druhou symfonii, violoncellový koncert Tout Un Monde Lointain si u něj objednal Mstislav Rostropovič a jedno z jeho nejoceňovanějších děl, které na letošním ročníku Pražského jara uvede hobojista Martin Daněk, Les Citations, vzniklo pro anglický Aldeburgh Festival. Houslistce Anne-Sophie Mutter věnoval koncert Sur le même accord, písňový cyklus Le temps l’horloge je určen světoznámé pěvkyni Renée Fleming, která jej premiérovala v roce 2007 se Saito Kinen Orchestra a dirigentem Seijim Ozawou. V roce 1976 byl Dutilleux jedním z dvanácti skladatelů (dalšími byli např. Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Hans Werner Henze či Witold Lutosławski), které vyzval violoncellista Mstislav Rostropovič, aby u příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera každý napsal skladbu pro sólové violoncello na písmena jména Sacher (eS, A, C, H, E, Re). Dutilleux svůj příspěvek v roce 1982 rozšířil a Rostropovič jej pod názvem Trois strophes sur le nom de Sacher v dubnu téhož roku premiéroval v Basileji. Ve stručné, přibližně desetiminutové skladbě, je šest písmen jména SACHER převedeno do hudby, přičemž na konci první sloky Dutilleux cituje Bartókovu Hudbu pro smyčce, bicí a celestu, která vznikla na Sacherovu objednávku v roce 1936.  Skladby „eSACHERE“ zazněly zčásti v roce 1976 v Curychu, vcelku je poprvé provedl český violoncellista František Brikcius v Praze v roce 2011.

Originalita a novátorství

Zoltán Kodály (1882–1967) byl jednou z nejvýraznějších a nejvšestrannějších uměleckých osobností maďarské kultury 20. století. V dětství se jako samouk naučil hrát na několik hudebních nástrojů, kromě komponování získal doktorát v oboru filozofie a lingvistika, spolu s Bélou Bartókem se věnoval etnomuzikologii a jeho pedagogická metoda se v Maďarsku stala základem hudební výuky. Vedle folkloru se zajímal také o renesanční polyfonii a barokní kontrapunkt, během studií v Paříži objevil hudbu Clauda Debussyho a jeho mimoevropské inspirace.

Třívětou Sonátu pro sólové violoncello zkomponoval Kodály v roce 1915 během 1. světové války, když nebyl uznán schopným vojenské služby a pracoval jako dobrovolník v Budapešti. Bez nadsázky můžeme sonátu označit za jeden z pilířů sólového repertoáru pro tento nástroj. Od vzniku sólových violoncellových suit J. S. Bacha byl Kodály první, kdo napsal dílo, jež se jim vyrovná originalitou a novátorstvím. Jako znalec polyfonie se Bachem inspiroval, aniž by ho imitoval. Využil kupříkladu v baroku běžnou techniku přeladění strun (skordatura), aby dosáhl většího harmonického a zvukového bohatství. Dospěl tím k pozoruhodným barvám, kdy každá struna jako by představovala jiný nástroj a společně tvořily malý ansámbl. Celá sonáta je prodchnutá prvky maďarské lidové a romské hudby, ať už v rytmu, melodiích (zejména v pomalé střední větě) či harmonii (modalita, pentatonika), zároveň klade na sólistu ty nejvyšší technické nároky – třeba v brilantních pizzicatech, rozsáhlých arpeggiích nebo rychle se opakujících tónech.

Skladbu věnoval autor Jenő Kerpelymu, jehož v roce 1902 označil Béla Bartók za nejlepšího violoncellistu Budapešťské akademie a který později založil významný soubor Waldbauer-Kerpely Quartet. Na premiéru si ale kvůli válce muselo dílo počkat do května roku 1918, mimo Maďarsko zaznělo poprvé v roce 1920 na koncertě Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby. Světové renomé přinesl sonátě maďarský cellista János Starker, který ji v roce 1947 natočil a byl za to oceněn Grand Prix du Disque.

Gautier Capucon 3

Profil rezidenčního umělce festivalu Gautiera Capuçona

Rezidenčním umělcem 77. ročníku Pražského jara je francouzský violoncellista Gautier Capuçon. Festivalové publikum bude mít možnost poznat jednoho z nejlepších světových instrumentalistů ve třech různých polohách. Ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupí s klavíristou Jérômem Ducrosem (16. 5.), s nímž úspěšně spolupracuje již pětadvacet let, v Pražské křižovatce představí skladby pro sólové violoncello, které jsou součástí jeho nejnovějšího alba Souvenirs (17. 5.), a nakonec s šéfdirigentkou City of Birmingham Orchestra Mirgou Gražinytė-Tyla uvede slavný Violoncellový koncert Edwarda Elgara (18. 5.). „Jsem nesmírně potěšen a poctěn, že jsem byl na letošní ročník festivalu pozván,“ říká ke své rezidenci sám umělec, který vystoupí na festivalu vůbec poprvé. „Bude skvělé a současně intenzivní zažít v rámci jednoho ročníku tři různé programy. Praha je město mého srdce, mám na ni spoustu krásných vzpomínek. Nemohu se dočkat, až budu zase zpět,“ vyznává se.

Gautier Capuçon hraje Bacha