Pohlceni Stravinský...
23/05/21 20:00 Koncertní sál Pražské konzervatoře
Zpět na program

Pohlceni Stravinským

Komorní hudba zaujímá nenápadné, nikoliv však marginální místo v díle Igora Stravinského. I když stojí ve stínu slavných baletů, najdeme v ní skutečné poklady, dokonale vybroušená mistrovská díla. „Skladatel jimi bavil sám sebe, hudebníky, pro které je psal, i publikum,“ říká Josef Třeštík, dramaturg festivalu. Krátké, nesmírně virtuózní skladby se navíc dotýkají esence toho, co vnímáme jako komorní hudbu – nonverbální komunikace mezi společně muzicírujícími hráči. „Mám radost, že těmi hráči budou skvělí členové PKF – Prague Philharmonia, kteří Stravinského komorní hudbu uvedou v život v roce, kdy od skladatelova úmrtí uplyne rovných 50 let,“ dodává Třeštík.

 

Program

  • Igor Stravinskij: Concertino pro 12 nástrojů
  • Igor Stravinskij: Oktet
  • Igor Stravinskij: Pastorale
  • Igor Stravinskij: Pour Picasso
  • Igor Stravinskij: Epitaphium
  • Igor Stravinskij: Tři skladby pro sólový klarinet
  • Igor Stravinskij: Septet pro klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, violu a violoncello
  • Igor Stravinskij: Ragtime pro jedenáct nástrojů

Interpreti

  • PKF – Prague Philharmonia
  • Marián Lejava - dirigent

Cena

300 - 500

Datum konání

23 / 05 / 2021
Neděle 20.00

Stravinského Concertino žije na koncertních pódiích ve třech podobách téže hudby. V prvotní podobě vzniklo v létě 1920 jako smyčcový kvartet na objednávku ve své době proslulého kvarteta Flonzaley. Jeho primárius tehdy Stravinského požádal o novou skladbu s koncertantním partem houslí, kterou by mohli představit jako novinku i v převážně klasických programech svých koncertů. Stravinskij vytvořil jednovětou skladbu v obrysu sonátového allegra s vloženou pomalou střední částí, jejíž hudba se v závěru ve zkratce vrací, samozřejmě s dominantním partem prvních houslí, které ostatní nástroje během celé skladby víceméně doprovázejí. V roce 1952 se Stravinskij k hudbě Concertina vrátil, vytvořil jeho verzi pro dva klavíry a skladbu nově instrumentoval na způsob klasického concerta grossa pro koncertantní housle a violoncello (concertino) a dechové nástroje (ripieno). „Můj současný názor na mou dřívější práci mě přiměl k tomu, abych ji do značné míry překreslil, vyjasnil některé harmonie a jasněji rozložil interpunkci a frázování mezi dva smyčcové a deset dechových nástrojů.“ 

Septetem pro klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, violu a violoncello (1953) Stravinskij vstoupil do svého posledního tvůrčího období. Je jeho prvním dílem vytvořeným řadovou technikou odvozenou od dodekafonie, metody práce se sériemi všech dvanácti tónů chromatiky, jakou užívali skladatelé tzv. Druhé vídeňské školy v čele s Arnoldem Schönbergem. Současně tuto metodu slučuje a jakoby smiřuje s hudbou tonální, neboť „pravidla a omezení seriálního způsobu psaní se jen velmi málo odlišují od přísnosti starých kontrapunktických škol. Zároveň rozšiřují a obohacují harmonický rozhled. Slyšíme najednou více a jinak než dříve. Seriální technika mne nutí k větší kázni.“ Celou třívětou skladbu důsledně ovládá přísný řád, který kulminuje ukázkou dokonalého kontrapunktického umění v závěrečné Gigue, sestavené ze čtyř fug: Začíná tříhlasou fugou ve smyčcích, tu následně opakuje klavír a přistupují dechové nástroje druhou tříhlasou fugou s druhým tématem a vzniká dvojitá fuga. Potom nastoupí smyčce s fugou na první téma v inverzi, klavír zopakuje smyčcovou fugu a dechové nástroje přinášejí vlastní fugu s inverzí hlavního tématu první věty. Premiéra Septetu 23. 1. 1954 se konala v Dumbarton Oaks, stejně jako před šestnácti lety premiéra Stravinského Koncertu pro komorní orchestr in Es.

Pour Picasso je hudební miniatura o pěti taktech pro sólový klarinet, Stravinského oblíbený nástroj, napsaná na okraji telegrafního blanketu v Římě v dubnu 1917, kde se tehdy Stravinskij a Picasso seznámili a spřátelili, jak připomíná věnování s místní, italskou variantou Picassova jména: „Pour Paolo Picasso“, k němuž Picasso připsal „pour la posterité“. Určitě se oba dobře bavili…

Tři skladby pro sólový klarinet Stravinskij napsal v roce 1919 krátce po dokončení Příběhu vojáka jako poděkování švýcarskému filantropovi a mecenáši Werneru Reinhartovi, který sám byl také amatérským klarinetistou. Při provedení cyklu sólista používá nástrojů ve dvou laděních in A a in B, skladby jsou pohybově kontrastní, Stravinskij nechá rozeznít celý široký tónový, dynamický i výrazový diapazon nástroje od sugestivní kantilény a střídání rejstříků první skladby přes vzrušený, rytmicky neklidný náznak jazzové improvizace ve druhé po artistní stylizaci ragtimu ve třetí skladbě.

Igor Stravinskij byl několikrát hostem knížete Maxe Egona z Fürstenbergu, patrona a dlouholetého mecenáše Donaueschinger Musiktage. Když v dubnu 1959 kníže náhle zemřel, uctil jeho památku krátkou skladbou, komponovanou přísnou seriální technikou – Epitafem na náhrobek knížete Maxe Egona z Fürstenbergu ve formě čtyř krátkých antifonických slok pro harfu a čtyř pro duet flétny a klarinetu jako řady smutečních responsorií mezi basovými a sopránovými nástroji „na způsob Smuteční hudby pro královnu Marii Henryho Purcella“.

Pastorale pro pět nástrojů (housle, hoboj, anglický roh, klarinet a fagot) je Stravinského transkripcí písně beze slov pro soprán a klavír z roku 1907, věnované Naděždě Rimské-Korsakovové, kterou komponoval s představou jejího hlasu. Později se písně podobného druhu už na koncertech neprovozovaly, a to bylo důvodem její dvojí transkripce pro housle a klavír a později pro housle a čtyři dřevěné dechové nástroje, kterou Stravinskij vytvořil pro Samuela Dushkina.

Oktet pro dechové nástroje z let 1922–23 otevírá Stravinského neoklasické období a náleží k jeho nejvýznamnějším skladbám, které tento směr hudby 20. století významně ovlivnily. Na jeho vznik Stravinskij po letech vzpomíná: Oktet začal snem. Viděl jsem sám sebe v malém pokoji, obklopen nevelkou skupinou hudebníků, kteří hráli nějakou velmi hezkou hudbu. Nepoznal jsem, jaká to byla hudba, a druhý den jsem si nemohl na ni vzpomenout, ale stále si ještě pamatuji, jak jsem byl v tom snu zvědavý, kolik hudebníků tam bylo. Pamatuji si, že jsem je počítal a došel k číslu osm a viděl, že hráli na fagoty, trombony, trubku, flétnu a klarinet. Probudil jsem se z toho malého koncertu v báječném rozpoložení a radostném očekávání a hned ráno začal psát Oktet, na který jsem den předtím ani nepomyslel. Oktet byl potom napsán v krátké době (…) První provedení jsem dirigoval sám, i když jsem měl strašnou trému, bylo to první provedení vlastní skladby. Jeviště pařížské opery se zdálo příliš velké pro pouhých osm hráčů, ale skupina byla oddělena zástěnami a zvuk byl dobře vyvážený. Oktet byl napsán pro Věru de Bosset a jí také věnován.“

Ragtime pro 11 nástrojů (flétna, klarinet, lesní roh, kornet, trombon, bicí, cimbál, dvoje housle, viola a kontrabas) je rozšířenou verzí Ragtime z Příběhu vojáka pro komorní orchestr nevšedního obsazení. Dirigent Ernest Ansermet v roce 1918 přivezl z Ameriky celý svazek ragtimové hudby v klavírních úpravách, kterými se Stravinskij inspiroval, a své skladby přirovnával k fotografickým momentkám tohoto žánru. Koncertní podobu Stravinského Ragtime ovládá pravidelný čtyřčtvrteční rytmus hojně narušovaný synkopami. Pravidelné metrum je vzácné ve Stravinského hudbě, avšak zde je při vší artistní stylizaci přísně stylový. V orchestru Stravinskij používá místo piana cimbál, který si oblíbil, a dokonce se na něj naučil hrát a Ragtime u něj komponoval. Ve skladbě má významnou, téměř sólistickou úlohu, podobně jako dříve v taneční burlesce Liška. Když byl Ragtime hotov, Stravinskij požádal Picassa, aby mu navrhl obálku. Pozoroval ho, jak nakreslil šest figur, každou z nich jen jedinou, nepřerušovanou čarou. Kresbu, která byla na obálce skladby publikována, Picasso vybral sám.

Marián Lejava © Petra Benovsky 1

Marián Lejava

Marián Lejava (*1976) patří mezi nejvýraznější dirigentské a skladatelské osobnosti na Slovensku. Je dvojnásobným držitelem cen Radio_Head Awards za album roku (2014 a 2017), dvou cen Hudobného fondu (2003 a 2018) a mezinárodních ocenění. Patří mezi vyhledávané dirigenty hudby 20. a 21. století, mj. premiéroval na 120 děl současných autorů. V letech 2000–2009 byl hlavní dirigentem VENI ensemble, inicioval vznik VENI academy, kde působil jako dirigent a lektor do roku 2015. Pravidelně spolupracuje se Slovenskou filharmonií a Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, diriguje operní i symfonické orchestry v České republice, Maďarsku, Francii, Německu, Číně nebo v Japonsku. Podílel se na dvaceti kompaktních discích. Jeho hudba zazněla na mnoha mezinárodních festivalech a vyšla na dvou autorských albech. V roce 2016 uvedl ve Štátnom divadle Košice své první jevištní dílo Gottgefällig, které následně zaznělo i na mezinárodním divadelním festivalu Eurokontext v Bratislavě. Od roku 2007 je pedagogem na VŠMU v Bratislavě, kde vyučuje skladbu a dirigování, do roku 2014 zde také vedl Operní studio.

PKF Prague Philharmonia © Petra Hajská

PKF – Prague Philharmonia byla pod názvem Pražská komorní filharmonie založena v roce 1994 z iniciativy dirigenta Jiřího Bělohlávka. Dnes se řadí mezi nejrespektovanější nejen české, ale i světové orchestry. Hlavní těžiště repertoáru orchestru tvoří hudba vídeňského klasicismu, doplňovaná o díla romantismu a zejména 20. století. Z českých autorů se orchestr dlouhodobě věnuje zejména hudbě Bohuslava Martinů. Pevné místo má v repertoáru tělesa také hudba soudobých autorů, u nichž si orchestr pravidelně objednává nová díla. Prostřednictvím své orchestrální akademie se intenzivně věnuje podpoře mladých hudebníků. PKF – Prague Philharmonia je pravidelným hostem řady mezinárodních hudebních festivalů (BBC Proms, MITO Settembre Musica), má za sebou vystoupení v předních koncertních sálech včetně hamburské Elbphilharmonie, Suntory Hall v Tokiu, sálu Berlínské filharmonie či mnichovského Gasteigu. Za dobu své existence orchestr natočil přes 90 kompaktních disků pro přední domácí i světová hudební nakladatelství, jako jsou Deutsche Grammophon, Decca, Supraphon, EMI, Warner Classics nebo Harmonia Mundi. Za některá z nich získal tak prestižní ocenění, jakými jsou Zlatá deska RAC Kanada (2000), Cena Harmonie (2001) či Diapason d’Or (2007). V roce 2016 byl za nahrávku s názvem Héroïque s tenoristou Bryanem Hymelem orchestr nominován na International Opera Awards. CD Bohemian Rhapsody natočené s trumpetistou Gáborem Boldoczkim, laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara, pro vydavatelství Sony Classical získalo v roce 2018 nominaci na International Classical Music Award.