Můj český národ nikdy neskoná!

Rozhovor se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, která ztvární bájnou kněžnu Libuši.
Celý rozhovor si můžete přečíst v našem Programovém katalogu 2024

Vzpomínáte si, kdy jste tuhle operu slyšela poprvé?  

Jako velmi mladá členka souboru Opery Národního divadla. Tehdy jsem dostala za úkol nastudovat roli Prvního žence, velmi krátký part ve druhém jednání. Sledovala jsem ze zákulisí, co se děje na jevišti, a vždycky mě to zcela odzbrojilo. Smetana dokázal vyjmout krátký úsek české historie a napsat o něm krásu na tři jednání, ukázat povahy lidských vztahů a důležité hodnoty. Zpětně si uvědomuji, jak moc na mě už tenkrát Libuše zapůsobila. Přitom nebyla a vlastně ani doposud není mou nejoblíbenější Smetanovou operou. Ale cosi v ní se mě bytostně dotýká.  

Nezasloužila by si, aby byla repertoárovou operou? 

Smetana jasně napsal, že si přeje, aby se hrála jen při významných příležitostech, a já si myslím, že když si někdo něco přeje, mělo by mu být vyhověno. Na druhou stranu, jak se Libuše málo hraje, tak k ní inscenátoři přistupují. Kdyby se uváděla stejně často jako Rusalka nebo Prodaná nevěsta, možná bychom se dočkali i odvážnějších zpracování. 

Jaká je tedy podle vás Libuše? 

Klidná, spravedlivá, citlivá a starostlivá žena, která se sice snaží vyhovět, ale nikdy nepřekročí hranice svého přesvědčení. Bytost, k níž společnost vzhlíží a vkládá do ní důvěru. Autorita, která není vynucená. Dobrý člověk. A není hysterka! Což byl nakonec i důvod, proč jsem se rozhodla tuto roli přijmout. Uvědomění si, že dramatičnost Libuše lze udělat i jinak než jen vymáháním velkého zvuku.

Co vás nakonec přesvědčilo přijmout roli Libuše? 

Dirigent Jakub Hrůša svými otázkami, jaká vlastně Libuše je. Chtěl, abych si na to přišla sama, dal mi čas a netlačil na mě. Vlastně jde nakonec vždy o to, s kým takové dobrodružství podnikáte, a já bych ho v tuto chvíli asi nepodnikala s nikým jiným než s ním. Potřebuji mít v dirigentovi jistotu, že mě nezničí. Definitivně jsem se rozhodla po Kátě Kabanové na festivalu v Glyndebourne a dnes už jsem si jistá, že to bude krásný počin, byť možná pro někoho trochu jiný, než očekává. Bude to zkrátka moje Libuše. 

Opera má na svou dobu silný feministický podtext… 

… od Smetany velmi odvážný! Vzdělaná a chytrá žena dokáže najít i ve zdánlivě neřešitelné situaci východisko a zůstat tou, ke které všichni vzhlížejí a jejíž názor je ve společnosti stále platný. Dá všanc svůj osobní život a projeví důvěru svým rádcům, které o něm nechá rozhodnout. To je přece nádherné gesto!

Proti Libuši stojí Krasava, kterou si libretista Josef Wenzig vymyslel. 

Co by to bylo za operu, kdybychom neměli trochu drámo? Krasavu Smetana zkomponoval jako protipól Libuše. Vnáší do příběhu bouři. Kontrast mezi ní a Libuší musí být obrovský. 

Vedle vstupních fanfár je nejslavnější částí opery závěrečné proroctví. Jak se člověk cítí, když vyslovuje slova „můj český národ neskoná“? 

Když jsem si je doma zazpívala poprvé, vyhrkly mi slzy do očí a celá jsem se roztřásla. Byla jsem úplně naměkko. Jako když se vám zdá sen, ve kterém, když se dostanete skrz všechna ta vidění, najednou na úplném konci procitnete do reality a vyslovíte ta poslední slova. Úžasná hudba na úžasný text. No já ten konec vážně nedozpívám! Překlenu se přes všechna ta proroctví, všechny ty obrazy a v momentě, na který všichni čekají, se úplně položím! Takže Kateřino – emoce patří do hlavy, ne do krku!