Na Pražské jaro přijíždí světová diva bez hvězdných manýrů, Miah Persson
ALENA SOJKOVÁ, Marie Claire
Je až s podivem, že teprve poprvé přijede do Česka jedna z nejlepších mozartovských a straussovských pěvkyň současnosti, švédská sopranistka Miah Persson. Na Pražském jaru přednese 16. května s klavíristou Malcolmem Martineau program nazvaný Láska a život ženy. V Rudolfinu zazní nejen slavný Schumannův písňový cyklus, ale i písně skandinávských autorů, které Miah Persson spojila s Schumannovým cyklem do jednoho celku. S paní Persson jsme mluvily po telefonu. Ovšem ani komunikace na dálku mezi Prahou a Londýnem, kde žije, nesetřela zpěvaččin šarm, otevřenost a smysl pro humor.
Co pro vás znamená zpívat poprvé v České republice a navíc na Pražském jaru?
Ani nemohu vyjádřit, jak moc se těším. Skutečně to bude poprvé, co do Prahy přijedu a moc si pozvání Pražského jara vážím. S Malcolmem Martineau jsme vytvořili zajímavý program, který uvádí do souvislosti Schumannův cyklus Láska a život ženy a písně skandinávských autorů na stejné téma. Moc se těším, až se o tento program s pražským publikem podělíme.
Schumannův cyklus je odrazem ženského života. Od blouznivého zamilování, sňatku, narození dítěte až k bolestné ztrátě partnera. Jaké nároky klade interpretace těchto písní na pěvce? A do jaké míry vám jsou tyto písně blízké?
To je zajímavá otázka. Začínala jsem se Schumannovým cyklem zabývat před mnoha lety, ještě v dobách studií. Neměla jsem manžela, děti nebyly na obzoru a pořád jsem se ptala sama sebe, o jaké vášni ta žena pořád zpívá. Ale čím víc jsem se do textu nořila, tím hlouběji jsem se dostávala i sama k sobě. To, o čem mluvím, ten údiv, o čem se zpívá, platí pro mladé pěvkyně. Pochopila jsem to, když jsem se pak sama vdala a měla děti. Kdykoli jsem potom tento cyklus zpívala, cítila jsem chvění okolo žaludku. Všechno najednou dostalo ohromný význam. Jistě, odehrává se to v jiné době, jsou to zhudebněné básně, ale vy jste zpěvačka, interpretka, to vy se zamilujete, vy se chcete vdát, vy chcete k někomu patřit… To všechno má na vás jako interpreta ohromný vliv. Upřímně řečeno, když jsem pak měla první dítě, vždycky jsem se u závěrečné písně rozplakala. Cítila jsem se tak ztraceně! Představovala jsem si, že tohle všechno by se mohlo stát i mně. Vím, že to je jen píseň, ale je tak hluboká, že se vám zaryje až do morku kostí.
Jak se zrodila myšlenka vytvořit skandinávskou verzi Schumannova slavného cyklu?
Mám písně autorů, které máte na mysli, velmi ráda a toužila jsem po tom, abych je mohla předat co největšímu počtu posluchačů. Shodou okolností jsem tehdy byla oslovena, abych připravila nový recitál. Hodně jsem přemýšlela o tom, co v něm vyjádřit. Zpívala jsem v té době písně Stenhammarovy a uvědomila jsem si, jak jsou severské písně zdánlivě jednoduché, prosté, přímočaré. Navzdory tomu, že nepocházely od jednoho autora, tvořily dojemný hudební celek. Zpívá se v nich o seznámení, prvním polibku, svatbě. Prostě všechny písně jsou o lásce. Hodně jsme s Malcolmem diskutovali o tom, jak tyto písně uchopit, aby byly pro posluchače zajímavé. Poprvé jsme si to pak na veřejnosti ověřili vloni v říjnu na oxfordském písňovém festivalu. Reakce posluchačů byly nádherné, vřelé a ubezpečily nás v tom, že jsme se nemýlili a náš program oslovuje způsobem, jak jsme si přáli.
Když ve Stenhammarovi zpíváte o dívce, která se poprvé zamiluje a prožívá lásku i s velkým srdcebolem, je to interpretace s nadhledem zkušené ženy, nebo se vždy stáváte onou mladou dívkou?
Dnes jsem samozřejmě mnohem zkušenější, můj hlas má také jinou barvu. Pamatuji si, co jsem jako dívka prožívala, vybavuji si, jak jsem jako zpěvačka vytvářela mladé charaktery. Vaše řeč těla se v průběhu let mění, nemusíte hledat tak dramatické vyjadřovací prostředky, stačí intimnější, menší gesta, zpíváte i jinou barvou hlasu, takovou zvnitřnělou. Když srovnám interpretaci stejné písně před dvaceti lety a nyní, je ta současná výrazově bohatší. Protože nejen můj hlas, ale i já sama jsem bohatší o zkušenosti, jsem vyzrálejší.
Zmínila jste Malcolma Martineau. Vy však spolupracujete s různými klavíristy. Ovlivňuje nějak tato různorodost vaši interpretaci?
Samozřejmě. Když máte různé partnery, pokaždé je výsledek trochu jiný. Vkládám do něj svou představu, své zkušenosti, svou muzikalitu. Ano, když zpívám stejnou píseň se třemi různými klavíristy, výsledek bude různý. Protože každý z nich k té písni přistupuje jinak. Je úžasné, jak každý z nás vidí určitou věc odlišným pohledem, jinak ji interpretuje. Je důležité, aby umělec zůstal otevřený, aby měl stále otevřenou mysl. To vás rozvíjí jako umělce i jako člověka. Každý z klavírních partnerů vám nabídne drobné podněty, na které musíte reagovat. Můžete si z nich vybírat, přijmout je, nebo odmítnout. Spolupracovat s různými muzikanty je velmi podnětné i pro váš hudební vývoj.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Marie Claire
