Petrenko představil Mou vlast jako šestivětou symfonii

Děkujeme Ivanu Žáčkovi za článek, který si celý můžete přečíst na portálu časopisu Harmonie.

Otevření letošního ročníku Pražského jara, zvláště významného v Roce české hudby, kdy slavíme hned dvojí smetanovské výročí, 200 let od jeho narození a 140 od jeho úmrtí, bylo svěřeno Berlínským filharmonikům v čele se šéfdirigentem Kirillem Petrenkem. Vrcholná událost letošního prestižního ročníku festivalu, které přidala na lesku i přítomnost prezidentského manželského páru a řady dalších významných hostů, byla zahájena tradičním slavnostním úvodem a poté se rozezněl elegický Vyšehrad tóny dvou harf a my jsme vstoupili do Smetanovy hudební říše tónů. Tónů, které těžce osudem zkoušený mistr slyšel jen ve vnitřní představě, neboť prvý díl cyklu začal komponovat již zcela hluchý. 

Petrenko vybudoval Vyšehrad ve velkorysém oblouku, jako monumentální fresku, plnou barev, dramatických klimaxů, elegické hloubky i nostalgie po dávných bardech zašlé slávy. Mohli jsme už zkraje cyklu obdivovat plný orchestrální zvuk, dokonalou jednotu sytého pléna i báječně znělé harfy, které se prosazovaly proti orchestrálnímu fortissimu. Tato zvuková i tempová koncepce, monumentálně symfonická, zcela logické řešení pro prvý díl cyklu, pak pokračovala, již poněkud překvapivě, i ve Vltavě. V jejím průběhu však Petrenko nenechal nikoho na pochybách, že právě tento přístup, byť ne jediný možný, je v podání Berlínských plně přesvědčivý, ba strhující. Byl to příběh pramene, bystřiny velmi záhy se slévající v mohutný, širý tok, velebně se valící krajinou, vrcholící v dramaticky kulminujících Svatojánských proudech – dojem, jako bychom se sami, co voraři, řítili na zpěněných vrcholcích bouřlivých vln, šťastně vyvázli a letěli vstříc ku matičce Praze. V lyrické taneční epizodě zazářily smyčce, širokodechost frází, kreslících plasticky vyklenuté mélické oblouky. Šárce, dramatickému vrcholu cyklu, přirozeně slušel Petrenkův zvukový háv, do nějž oděl celý cyklus, tím lépe.

K formulaci divokého vstupního tématu bych měl jen drobný povzdech, že se snad nedožiju toho, aby ta sforzata zazněla správně, tj. s razantním odsazením – dnes se ustálilo spíše smykově scelující frázování, něco blížící se legatu. Zde se dá vytěžit mnohem více dramatičnosti. Malý, leč velevýznamný detail. Česká filharmonie to hrávala správně, jak pod AnčerlemSmetáčkem i Kubelíkem; jak by to hrála dnes, těžko říci, Pražské jaro zahajovala naposledy v roce 2020 se Semjonem Byčkovem. Až na tuto drobnost to však byla Šárka skvostná, se všemi atributy, jež by k ní měly patřit. Víření vášně, vrcholící v závěrečné divé honbě, do jehož středu vložena s velkým smyslem pro kontrast taneční epizoda v D dur, zahraná přirozeně, beze všech násilných fint či rubat, jež tu někdy slýcháváme, zato s výrazným velkým c ve fagotu, v samém závěru, zase jednou zahraným tak, že by mělo každého nadzdvihnout ze sedadla v očekávání, co přijde (co jiného než subdominanta, i když až za drahně dlouho). Genialitu tohoto místa dokázal Petrenko zúročit beze zbytku.

(…)

Obecní dům, zahajovací koncert, festival Pražské jaro 2024, Milan Mošna