Tři příběhy lásky

Na programu Pražského jara je v úterý 29. května koncert s lákavým podtitulem – Tři příběhy lásky. Enfant terrible české hudby Jan Novák a jeho kantáta antických hrdinů Dido bude v první polovině koncertu doplněna hudbou dvou ruských velikánů – Petra Iljiče Čajkovského a  Igora Stravinského – konkrétně zazní Spící krasavice a Polibek víly. Petrohradský rodák, dirigent Andrej Borejko stane v čele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, sólisty budou mezzosopranistka Jana Hrochová a nelehkého úkolu recitace v latinském hexametru se zhostí herec Filip Sychra.

Láska jako síla, která k životu probouzí (Spící krasavice), láska chladná, snad až mrazivá, v roli múzy, která štěstí vykupuje smrtí (Polibek víly). A konečně, láska jako vášeň nejsilnější, která při zradě vede k zoufalství nejvyššímu. Novákova kantáta Dido totiž čerpá ze čtvrté knihy Vergiliova eposu Aeneis. Ten vypráví příběh tragické lásky kartaginské královny Dido k bájnému hrdinovi Aeneovi. Staví na morálním dilematu, zda je vyšším posláním možné ospravedlnit zradu na lidské lásce. Onen svár vyššího poslání s láskou bychom ostatně mohli nalézt v životních osudech mnoha tvůrců, Čajkovského nevyjímaje. Tento motiv tak v pozadí provazuje obě části tohoto koncertu.

Slavný impresário Ruského baletu Sergej Ďagilev ve snaze oživit zájem o Čajkovského hudbu v Paříži nejprve s velkým úspěchem uvedl pas de deux z baletu Spící krasavice, které tančili Nižinskij s Karsavinovou. Když v roce 1921 připravoval uvedení celého baletu, zjistilo se, že v partituře chybí čísla, která Čajkovskij po premiéře vypustil. Dochovala se pouze v klavírním výtahu, a proto Ďagilev požádal Stravinského o jejich novou instrumentaci. Igor Stravinskij (1882–1971) se nabídky ujal a při práci s Čajkovského hudbou dostal chuť napsat na jeho a své motivy celovečerní balet. Svůj záměr uskutečnil na objednávku Idy Rubinsteinové až o sedm let později, v roce 1928, kdy uplynulo pětatřicet let od smrti Čajkovského, aby jím uctil jeho památku.

Ostatně, Stravinskij k Čajkovskému choval velký obdiv, k němuž byl veden od dětství. Jeho otec byl pěvcem v petrohradské opeře, kde jedenáctiletý Igor spatřil Čajkovského osobně. Jeho otec také měl v ateliéru Čajkovským podepsaný portrét a jako význačnému pěvci se mu po Čajkovského smrti dostalo pocty nést jeho rakev.

Polovinu čísel převzal z Čajkovského klavírních skladeb a písní, zbytek včetně orchestrace vytvořil sám. Celovečerní balet dostal název Polibek víly. Jak Stravinskij vzpomíná, geneze vzniku tohoto díla sahá až do jeho dětství, kdy poprvé navštívil Švýcarsko. Tam se odehrává Andersenova povídka Ledová panna (nikoliv Sněhová královna), která se stala předlohou baletu. Stravinskij jej vnímal jako alegorii Čajkovského života. V Andersenově předloze je polibek víly symbolem múzy, jejíž moc má sílu obrátit k životu, stejně tak vykoupit smrtí.

Ač se dílo setkalo s velkým úspěchem, značilo konec přátelství mezi Stravinským a Ďagilevem – ten se nemohl smířit s tím, že by Stravinskij, kterého přeci pro svět objevil, přijal zakázku k baletní spolupráci s někým jiným.

Z baletu později vytvořil samostatné orchestrální Divertimento o čtyřech částech, i jeho známější úpravu pro housle a klavír. V roce 1941, už ve Spojených státech, Stravinskij příležitostně instrumentoval na žádost Baletního divadla z klavírního výtahu Čajkovského pas de deux ze Spící krasavice, a to pro redukovaný komorní orchestr, který ve válečné době byl k dispozici. Protože se původní Stravinského rukopis nově instrumentovaných čísel pro Ďagileva až na dvě čísla mezitím ztratil, přidal k nim pas de deux a v této podobě se uvádí na koncertních pódiích.

Už v mládí měl Jan Novák (1921–1984) pověst enfant terrible, kterou ani později nezklamal, stejně tak jako naděje vkládané do jeho múzického nadání. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně studoval skladbu na brněnské konzervatoři u Viléma Petrželky, později krátce v Praze na AMU u Pavla Bořkovce a v letech 1947–48 jako stipendista Ježkovy nadace ve Spojených státech u Aarona Coplanda a Bohuslava Martinů, který mu „otevřel v hudbě zcela nové světy“ a stal se mu přítelem a morálním i uměleckým vzorem.

Po návratu domů v únoru 1948 se mladý umělec brzy prosadil jako výrazná osobnost hudebního života, pianista i skladatel bravurně ovládající skladatelské řemeslo. Jeho pohled na tvorbu, osobní přesvědčení a občanské postoje, které neskrýval, se však neslučovaly s vládnoucí ideologií a byly mu stálým zdrojem potíží, které po jeho odchodu do exilu vyvrcholily vyloučením ze svazu skladatelů a umlčováním jeho skladeb.

Do Novákových bohatých aktivit se výrazně promítla i jeho celoživotní láska k latině, kterou od mládí dokonale ovládal a psal v ní i básně.

Jeho kantáta Dido (1967), komponovaná na vybrané části čtvrtého zpěvu Vergiliovy Aeneidy, vznikla u příležitosti výročí brněnského klasického gymnázia, kde skladatel v roce 1940 maturoval. Dominantou díla jsou dva obrazy s mezzosopránovým sólem komentovaným mužským sborem, recitátorem a orchestrálními mezihrami, zarámované v závěru opakovanou invokací.

Kantáta Dido, komponovaná na týž námět jako slavná opera Henryho Purcella, je bezpochyby vrcholnou kompozicí Jana Nováka před jeho odchodem do exilu v roce 1968. V zahraničí se dočkala několikerého uvedení a skvělé nahrávky díky Novákovu příteli, dirigentu Rafaelu Kubelíkovi.