Zpět na program

FOK, Popelka & Romberger

Program

Rafael Kubelík: Sekvence
Erich Wolfgang Korngold: Lieder des Abschieds op. 14
Vítězslav Novák: Pan op. 43

Interpreti

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Gerhild Romberger - alt
Petr Popelka - dirigent

Cena

450 - 900 Kč

29 . 5 . 2022

Neděle 20.00
Předpokládaný konec 21.30

Místo konání

Obecní dům – Smetanova síň

Rozkvět Pražského jara

Obrovská hudební univerzalita

Během pouhých dvou sezon, pandemii navzdory, se Petr Popelka stal jedním z nejžádanějších dirigentů své generace. Dlouholetý kontrabasista proslulé Staatskapelle Dresden je v současné době šéfdirigentem Symfonického orchestru Norského rozhlasu, hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava a designovaným šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Na svém prvním vystoupení na Pražském jaru bude spolupracovat se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK. Program koncertu přinese hudbu tří autorů, kteří vzešli z území dnešní České republiky. „Brněnský rodák Korngold je dnes ve světě známý především svou geniální filmovou hudbou, ale je autorem i skvělých skladeb určených pro koncertní pódia, jako jsou právě jeho Abschiedslieder,“ říká dramaturg Pražského jara Josef Třeštík. Ty zazpívá světoznámá mezzosopranistka Gerhild Romberger. „Velmi se těším na spolupráci s Petrem Popelkou, milým kolegou a hudebníkem, o kterém jsem toho slyšela tolik dobrého,“ říká k tomu sama sólistka. „Korngoldovy Abschiedslieder slibují okouzlující, intimní a současně melancholicky krásný večer – nemohu se dočkat!“ svěřuje se. „Paní Romberger je, podle mého názoru, naprosto ideální interpretkou pro tuto hudbu,“ uvádí k chystané spolupráci Petr Popelka. „Poprvé jsem ji slyšel v Mahlerových písních s Marissem Jansonsem. Její výrazové možnosti a hlas jsou, myslím, jako stvořené pro Korngoldovu hudbu,“ uzavírá. Posluchači se dále mohou těšit na vhled do málo známého skladatelského odkazu Rafaela Kubelíka. „Jméno Kubelík je obrovský pojem v hudbě,“ říká Popelka. „Jan i Rafael byli světoví umělci. Rafael je jedním z mých muzikantských vzorů. Záměrně neříkám dirigentských – mám na mysli právě jeho obrovskou hudební universalitu.“ Celý večer vyvrcholí zřídka uváděnou básní v tónech Pan Vítězslava Nováka. „V Novákových skladbách – a v Panovi obzvlášť – je krása, která si zaslouží žít,“ vysvětluje svou volbu Popelka.

Nedají se z něj spustit oči

Petr Popelka (nar. 1986) se během několika let zařadil mezi nejinspirativnější mladé dirigenty nejen u nás, ale i v Evropě. Původně byl hráčem na kontrabas, v letech 2010–19 působil jako zástupce sólokontrabasisty Staatskapelle Dresden, kde měl možnost hrát pod vedením nejvýraznějších dirigentských osobností. V současné době je šéfdirigentem Symfonického orchestru Norského rozhlasu a hlavním hostující dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Počínaje sezonou 2022/23 stane v čele Symfonického orchestru jako jeho šéfdirigent. V probíhající sezoně hostuje např. u Staatskapelle Dresden, orchestru NDR Elbphilharmonie, Dánského národního symfonického orchestru, Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu či v drážďanské Semperově opeře. Petr Popelka je držitelem Gstaad Menuhin Festival Academy’s Neeme Järvi Prize z roku 2017. Mezi jeho dirigentské mentory patřili především Alan Gilbert, Vladimir Kiradjiev, Jaap van Zweden a Peter Eötvös. Dirigentského umění Petra Popelky si cení i odborná kritika. Petr Veber jej v recenzi pro server Klasika Plus označil za „dirigentský úkaz“ a napsal o něm: „Umí s hráči komunikovat pohledem i gestem, neúnavně a neustále hudbu tvaruje a posunuje – a aniž by o to usiloval, krásně pomáhá v orientaci i naslouchajícímu publiku. Nedají se z něj spustit oči. Je mimořádně muzikální, gesty tvárně maluje, pečlivě nechává muzikanty vyhrávat sebemenší vzruchy a vzdechy, ukazuje a povzbuzuje, nebojí se naléhavě naklonit a nakročit. Až se jednou bezděky udiveně ohlédl, jak daleko za sebou najednou má své zábradlíčko…

Písňové recitály

Gerhild Romberger patří mezi nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Zaměřuje se na písňové recitály, její repertoár zahrnuje hlavní altové i mezzosopránové party v oratorní a koncertní literatuře od baroka přes klasicismus a romantismus až po 20. století. Významnou část v něm tvoří díla mj. Antonína Dvořáka. Zásadními momenty kariéry Gerhild Romberger byly v posledních letech koncerty s Manfredem Honeckem, který ji přizval k provedení Mahlerových symfonií a Beethovenovy Missy solemnis. Vystupovala s Berlínskou filharmonií pod vedením Gustava Dudamela, Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Herberta Blomstedta a Lipským Gewandhausorchesterem s Riccardem Chaillym. K vrcholům aktuální sezony Gerhild Romberger patří písňový recitál s violistkou Tabeou Zimmermann v Berlínské filharmonii nebo role Erdy ve Wagnerově Zlatě Rýna v Amsterdamu a Kolíně nad Rýnem v nastudování Kenta Nagana. Gerhild Romberger se narodila v německém Emslandu. Zpěv vystudovala na Hochschule für Musik v Demotlu, kde je v současné době vyhledávanou pedagožkou.

Slovo k programu

Český dirigent Rafael Kubelík (1914–1996), syn houslového virtuosa Jana Kubelíka, stál u samotného zrodu Pražského jara, když inicioval jeho vznik a coby šéfdirigent České filharmonie dirigoval 11. května 1946 vůbec první koncert festivalu a 12. května s prvním českým orchestrem uvedl Smetanovu Mou vlast.

Studoval hru na housle, dirigování a skladbu, v níž byl žákem skvělého teoretika Otakara Šína. V roce 1948 emigroval, aby se na Pražské jaro vrátil až v roce 1990, kdy v neopakovatelné atmosféře polistopadového dění dirigoval zahajovací koncert festivalu. Světovou proslulost získal jako dirigent Chicagského symfonického orchestru, Královské opery Covent Garden v Londýně a zejména jako šéf Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Jeho interpretační odkaz je živý dodnes, jak o tom svědčí i slova Daniela Barenboima, který se nechal slyšet, že Smetanovu Mou vlast poznal právě díky Rafaelu Kubelíkovi a dodnes mu Kubelíkovo pojetí slouží jako reference pro jeho interpretaci díla. Z Kubelíkových skladeb je veřejnosti známa jen hrstka. Provedeny byly dvě ze čtyř oper, na znovuobjevení čekají dva houslové, violoncellový a klavírní koncert. Kubelíkova kompoziční tvorba obsahuje dále skladby komorní, orchestrální a mši pro dětský sbor či rekviem. Kompozice vznikaly především v krátkém časovém období od poloviny 40. do poloviny 50. let, poté Kubelíka pohltila aktivita dirigentská.

Orchestrální Sekvence z roku 1975 jsou z toho hlediska výjimkou. Jejich tísnivá a neklidná atmosféra odráží dobu normalizace v Československu, kterou Kubelík – muž pevných morálních zásad, odchovaný Masarykovou republikou – mohl vnímat jen z opačné strany železné opony. K tradici české hudby se přihlásil citací husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. „Fascinuje mě, jak málo z Kubelíka jako skladatele známe i přes veliké kvality jeho hudby,“ svěřuje se dirigent Petr Popelka. „Jako skladatel šel velmi s dobou. Sekvence jsou ohromně dramatická a náročná hudba.“

Erich Wolfgang Korngold se narodil v německojazyčné židovské rodině v Brně roku 1897. Jako zázračné dítě mohl své hudební vzdělání rozvíjet ve Vídni pod patronací veličin své doby – Gustava Mahlera, Richarda Strausse, Alexandra Zemlinského. Už jako jedenáctiletý získal proslulost, když jeho balet uvedla Vídeňská dvorní opera. Ve 30. letech začal skládat filmovou hudbu a stal se jedním z nejdůležitějších tvůrců na tomto poli. Stál u zrodu klasického symfonického „hollywoodského zvuku“, byl také prvním skladatelem, který za svou hudbu získal Oscara. Anšlus Rakouska jej zastihl ve Spojených státech, kam se vydal, aby se pustil do práce na hudbě k filmu Dobrodružství Robina Hooda. Jeho vídeňský dům zkonfiskovalo gestapo a skladatel se rozhodl v Americe zůstat. Sám pak prý poznamenal, že příležitost napsat hudbu k Robinu Hoodovi mu zachránila život. Paralelně s filmovou hudbou se věnoval i koncertním skladbám. Mezi ty nejvýznamnější patří Houslový koncert, Violoncellový koncert nebo Symfonie in Fis. Zemřel v Los Angeles v roce 1957.

Lieder des Abschieds op. 14 (Čtyři písně na rozloučenou) nás zavedou do doby, kdy bylo skladateli třiadvacet let. Sklízel úspěchy v koncertních síních a operních domech. První světová válka však zanechala na jeho citlivé psychice hluboké stopy. Do něhy a smutku těchto písní se promítla i skladatelova osobní situace – láska k Luzi von Sonnenthal, mladé herečce z významné vídeňské herecké rodiny. Ačkoliv jejich vztahu rodiče nepřáli, stala se skladatelovou manželkou. Ve 20. letech už v hudbě převládají nové proudy: Schönbergův racionalismus, nová věcnost, futurismus – zkrátka antiromantismus. V Korngoldových písních s jejich mahlerovskými barvami, melancholií a široce rozkročenými melodickými oblouky však zaznívá ještě starý, ztracený předválečný svět pozdního romantismu. V první písni, „Sterbelied“ (Píseň o smrti), skladatel pomocí disonantních harmonií a bolestné melodické linky vytváří pocit stesku a izolace. Text je německým překladem básně britské básnířky 19. století Christiny Rossettiové. Druhá píseň „Dies eine kann mein Sehnen nimmer fassen“ (Jediná věc, kterou má touha nikdy nepochopí) na báseň Edith Ronspergerové má temnou texturu a vyžaduje od zpěváka operní styl. Další dvě básně si Korngold objednal u básníka Ernsta Lothara. „Mond so gehst du wieder auf“ (Měsíčku, ještě jednou vzejdeš) je bohatě strukturovaná modlitba k měsíci, v níž skladatel vytváří náladu mystickou i hluboce smutnou. Závěrečná píseň „Gefasster Abschied“ (Klidné loučení) vychází z Korngoldovy starší skladby „Österreichischer Soldatenabschied“ (Píseň rakouského vojáka na rozloučenou). Cyklus z roku 1921 byl původně určen pro zpěv s klavírním doprovodem; v roce 1924 vydal Korngold verzi orchestrální.

„Novákova hudba sice nezáří na první poslech takovou originalitou jako hudba Janáčkova nebo takovou bohatostí jako hudba Sukova, je ale výtvorem velkého ducha a upřímného a poctivého skladatele s naprosto neobyčejnou – i když na povrchu ne tak efektní – invencí,“ sdílí dirigent Petr Popelka svůj pohled na tvorbu Vítězslava Nováka (1870–1949). Rodák z Kamenice nad Lipou během svého plodného života zasáhl snad do všech hudebních žánrů a forem. Psal opery, balety, klavírní, komorní, vokální i symfonickou hudbu. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří symfonické básně O věčné touze, Toman a lesní panna, Lady Godiva nebo rozsáhlý pětivětý symfonický monument Pan (1912), který je dnes zřídka uváděnou skladbou, a to jak v orchestrální podobě, tak v dříve hotové klavírní verzi z roku 1910. „Existují lidé, kteří tvrdí, že Pan v orchestrální podobě zní příliš jako dodatečně instrumentovaná klavírní skladba a že originální klavírní verze zní zase trochu jako klavírní výtah orchestrálního díla,“ říká k tomu Popelka. „Nevím, zda na tomto názoru něco je. Přesto jde o dílo neobyčejné hloubky, náboje a vynalézavé barevnosti a každé setkání s ním je pro posluchače zážitkem. Pan nesporně patří k vrcholům Novákova díla,“ dodává. Název díla odkazuje k řeckému bohu lesů, pastvin a stád. Tituly jednotlivých částí (I. Prolog – II. Hory – III. Moře – IV. Les – V. Žena) dávají tušit, že Novákovo nazírání má blízko k panteismu. Přírodní živly byly pro Nováka inspirací k rozehrání barvité a sugestivní hudby. Pan ze všech jeho skladeb asi nejvíce svádí ke srovnání s Debussym. Novákův jazyk se ale sytil mnoha jinými podněty. Slyšíme zde ohlasy hudby jeho učitele Dvořáka i anticipace Janáčka.