Alban Gerhardt

Osobní výstup na Mount Everest

Šestice Bachových suit pro sólové violoncello k pilířům Gerhardtova repertoáru. Když je v roce 2019 natočil pro britský label Hyperion, prestižní časopis Gramophone napsal: „Gerhardt zní příjemně uvolněně, ať už se svižnou grácií hraje sarabandu nebo s radostnou jistotou tančí v menuetu či gavotě. A jeho zvuk je úžasný – stříbrný tenorový rejstřík (…) kraluje jeho bohatému zvuku, aniž by zněl neuměřeně.“ Nahrávku kompletu Gerhardt označil za svůj osobní výstup na Mount Everest.

„Každý cellista sní o tom, že interpretací Bachových suit, které jsou považovány za ‚Bibli‘ violoncellového repertoáru, řekne něco smysluplného a jejich nahrávkou předá své poznání světu,“ uvedl k tomu. Zahrát je všechny na jediném koncertu vyžaduje velkou koncentraci a výdrž, a je jen málo cellistů, kteří si na takový úkol troufnou. Vždyť po dobu téměř tří hodin bude na pódiu jen on sám a violoncello, jímž je mimochodem překrásný nástroj z dílny benátského mistra Mattea Goffrillera z roku 1710.

Casalsovo prvenství spočívá také v interpretaci těchto suit, neboť je začal hrát vcelku a nevybíral pouze samostatné tance. Byl zastáncem využívání moderního nástroje při interpretaci staré hudby: „Chceme-li v určitém okamžiku podniknout vzácnou a okouzlující – ač vždy velmi neúplnou – rekonstrukci hudebního ovzduší minulé epochy, souhlasím s tím, abychom se vrátili ke starým nástrojům. V každém jiném případě, při běžných provedeních, musíme využít nejlepších prvků, které máme v této době k dispozici, neboť úcta k hudbě musí mít přednost před jakoukoli jinou úvahou. Nejde o to podávat historii více či méně přesně, ale vyvolat co nejlepší účinek z hlediska hudebního. Kdybychom tedy chtěli získat ‚autentickou‘ reprodukci, museli bychom nechat flétny a hoboje hrát falešně a žádat na houslistech, violistech a violoncellistech intonační čistotu méně než prostřední. Podřídit se archaizujícím snahám by muselo jen uškodit géniovi jako je Bach, jehož hudba se vznáší nad minulostí, přítomností a budoucností,“ čteme v knize Hovory s Pablem Casalsem, která vyšla roku 1958. Tehdy ovšem byla poučená interpretace staré hudby teprve v počátcích. Od té doby se mnohé událo, a tak dnešní hráči mají k dispozici širokou paletu možností, jak Bachovu hudbu interpretovat.